Dejte svým blízkým šanci - i konec života mohou mít hezký...

Diskuze

Diskuzní téma:

Datum 15.10.2014
Vložil Lenka
Titulek děkuji za vše

Dobrý den. Je to již víc než rok,co nás opustila moje milovaná babička,ale stále s velkou vděčností vzpomínám na veškerý personál tohoto zařízení.. Než byla babička převezena do hospice,byla 14 dní na onkologickém oddělení naší nemocnice. Z mojí věčně usměvavé babulenky se tam stala zahořklá stará žena,která ví,že už nemá moc času,ale neví, jak se s tím smířit a vypořádat.. Stačily dva dny pobytu v hospici a stal se zázrak. Úsměv a dobrá nálada se babičce vrátily. Neskutečně lidský přístup a prostředí dovolily,abychom směli s babičkou být ještě měsíc a ne pár dnů na které to vypadalo v nemocnici. Zní to,že to moc není,ale ti,kdo zažili strach z blížící se ztráty, vědí,že je to strašně moc. Pomohli jí smířit se se svým osudem a snad i se sebou samou. Od paní na recepci až po paní uklízečku jsou tam všichni úžasní lidé,kteří dokáží zapálit jiskřičku naděje,že vše bude lepší,už jen pouhým úsměvem a pohladit duši pár slovy. Nevýslovně tyto lidi obdivuji a děkuji jim za jejich duševní sílu,protože i přez svoje osobní problémy,i přez to,že každý den musí čelit smrti a rozrušeným pozůstalým, dokáží člověku dodat trošku té své síly a energie pokračovat další den. Chci poděkovat těmto andělům bez křídel,že tu žijí s námi a pomáhají, jak jen můžou.. Věřím,že jednou se jim jejich ochota,obětavost a láska,se kterou se starají o naše milované,vrátí i s úroky a doufám,že ty úroky budou hodně velké,protože naši andělé z hospicu si to zaslouží..

Datum 13.05.2014
Vložil Helena Machová
Titulek Poděkování

Moji milí, dovoluji si toto oslovení, protože vás všechny považuji za svou velkou rodinu. Vy jste mi pomohli v době, kdy naše milovaná maminka umírala. Provedli jste maminku, mne a celou mou rodinu tímto obdobím s láskou a (jak bych to asi těžko vysvětlovala těm, kteří to neprožili!)a úsměvem. Ano, "děvenky moje", vaší zásluhou se moje maminka do konce svých dnů usmívala. Díky vám mám já i celá má rodina i přes ten velký stesk klid v duši a čisté svědomí. Přeji krásné prožití Velké noci, zdraví a lásku vám i vašim blízkým. Těším se, že až skončí mé hektické období - tj. přestavba bytu, Danova svatba a návštěvy lékařů, které jsem minulý rok dočista zanedbala - uskutečníme výlet do PT. S láskou vás všechny moc zdravím a objímám, Helena s rodinou (Škoda, že nelze úředníkům z ministerstva nařídit povinnou měsíční stáž v Prachaticích, dozajista by pak o penězích pro hospic rozhodovali jinak!)

Datum 17.04.2014
Vložil Zdeněk Pozler
Titulek Vzpomínám

Dobrý den všem,
když zapaluji svíčku,aby duše mé milované ženy viděla cestu,když se vrací ke mě, vzpomínám na Hospic Prachatice, na vrchní sestřičku Evičku a staniční sestřičku a jejich kolektiv, jak mě a mojí rodině pomohli najít pochopení, že moje Hanička přechází na druhý břeh.A také vzpomínám na řádovou sestřičku Sebastiánu, která vždy uměla zklidnit moji duši a smíření, že milovaná Hanička odchází. Do mého srdce se silně zapsala Magda, a to nezapomenutelně, zvláště pomocí poslední hodiny umírání mé Haničky a hlavně mi pomohla i rodině posledním rozloučením v Hospici, které mělo pro nás silný prožitek, a to větší, než v kapli a následně uložení Haničky k poslednímu odpočinku. Jiné slovo než děkuji není a přesto při vzpomínce na Hospic si říkám: děkuji, děkuji, děkuji. Jako každému je mi smutno. Když jsem byl v hospici, byl to jiný svět, než když jsem zase tady, když jeden k druhému jsme si šumafuk. Tam se k sobě všichni vzájemně chovají moc hezky. Co obdivuji stále, že třeba ve 3 hodiny ráno přišla sestřička, vlídně a ochotně poskytla pomoc a ještě hezky promluvila a zklidnila pacienta. To bylo denně a bez rozdílu, kdo je kdo. Tam je opravdový zájem o pacienta, aby jeho poslední dny byly hezké. A rozhodně ano. Doma bych to nezvládl. Prostředí je smířlivé a sestřičky k tomu dávají jistotu pacientům, že jsou tam pro ně. Mám pocit, že moje Hanička mi pořád pomáhá, asi jsem divný, ale cítím to tak. Zdravím Vás všechny.

Datum 29.01.2014
Vložil Zdeněk Pozler
Titulek stále vzpomínám na Vás sestřičky a lékaři

Dobrý den,
hluboce v mé duši zůstává vzpomínka na pobyt v HOSPICU PRACHATICE,kde jsem strávil poslední dny s moji milovanou manželkou Aničkou.Když jdu na hrob vždy vzpomínám na poslední dny,ale rovněž na všechny sestřičky a lékaře o moji manželku pečovali a pomáhali ji z přijemnit poslední dny v životě.Asi nemám pravdu,ale mám pocit,že těmto zařízením,které dělají pro lidi maximum,kteří umírají nikdo nepomáhá ze strany státu.Stále vzpomímám i na Magdu,které mě pomohla překonávat na smutné události.Děkuji Vám a stále,když mi zasáhne stesk vzpomínám opravdu od srdce na Vás Hospic Prachatice.Děkuji,že pan ředitel se snaží,aby těm lidem umožnil hezké zbylé dny života a hlavně důstojné rozloučení ze životem.Díky,díky,díky nezapomenu na Vás

Datum 15.07.2013
Vložil Miroslava Veselá
Titulek poděkování

Děkuji všem pracovníkům hospice za jejich nelehkou práci a obětavou a příkladnou péči o pacienty a zajištění důstojného odchodu ze života našich blízkých v dnešní době nevídanou.

Datum 20.06.2013
Vložil Zdeněk Pozler
Titulek Moje manželka je nevyléčitelně nemocná

pozlerovirodinacb@seznam.cz

Psáno 10.4.2013
_________________________
Dobrý den,jsem z Českých Budějovic a o zařízení HOSPiC se zajímám od doby 05/2012 co mojí manželce zjístili rakovinu a to ve fází přežití max 12 měsíců.
I když se o ženu starám s láskou a co největší péči 24 denně bojím se okamžiku,kdy odborně i psychicky selžu a nebudu to zvládat.Odborné znalí a vzdělaný a obětavé setry,lékaři,kteří denně pracují s pacienty postižený
Rakovinou vědí jak při nemoci,bolesti a stavu odcházení dovedou pomoci nemocnému i rodinnému příslušníkovi.Obětavost a péče nikdy nemůže se rovnat z Nemocnicemi a.s.Jednak personál nemá čas na pacienty a jednak není k tomu veden a ochoten a.s.neúprosně počítá stále peníze.A na pacienty nemá čas.Pokud je nemoc nevylečitelná je nemocný pro ně přebytkem v nemocnici.A za tím si stojím.Právě proto pokládám zařízení a lidi v něm za velkou oporu.Ano jsou lidé,kteří mají pacienta doma až do konce.Ale já patřím mezi ty,kteří se bojí zda-li to zvládnou.Právě proto pomoc Hospicu je nezastupitelná i,když stát nemá až takový zájem, o tyto zařízení.Ale důstojně zemřít je právo v civilizovaném světě.U nás někdy se divím.
Přeji hezký den a hodně síly do poslání.

Zdeněk Pozler
České Budějovice

Datum 26.06.2013
Vložil Zdeněk Pozler
Titulek Láska v jiném rozměru

Vážení nemocní a rodinný příslušnici,
to co je v pojetí u širší veřejnosti o Hospici, je možná ovlivněno z nepochopení smyslu proč a pro koho je péče určena Jsem v Hospici Prachatice od 13.05.13 a
dovoluji se s Vámi podělit o pocity, které jsem měl a o pocity ve, kterých se já nacházím nyní. To, co je známo o Hospici Prachatice, prožívám, avšak moje pocity předčily očekávání při příjezdu a nyní pobytu v něm. Oslovuji Vás v čase okamžiku, kdy zbývá mé milované manželce velmi málo času. Chtěl bych Vám
sdělit, že poslední část našeho společného života je velmi silná, krásná, a jsem
rád tomu, že jsme spolu a nebudu zaskočen v okamžiku našeho rozdělení naší
společné lásky, vztahu co jsem spolu prožili i s dětmi. V okamžiku, když víte, že
máte smrtelně nemocného svého milovaného, uděláte vše, aby čas, který máte
ještě spolu jste nepromarnili. Já jsem nechal práce, staral jsem se doma a pak následně jsem ji doprovodil do Hospice Prachatice, kde společně strávíme naše
společné poslední dny. Cítím smutek, ale zároveň obrovskou sílu lásky prožití chvil, které máme do zbývajícího času. Nemohu opomenout, že přístup sester skutečného porozumění, je doprovázen s námi po celou dobu co tu jsem. To nejsou jen slušné fráze, ale jde od jejich srdce i proto, že i sestry zasáhl osud a nebyl jim nakloněn. Přesto dávají více ze sebe pacientům i všem rodinným
příslušníkům. To není práce jen sestry, ale i člověka, který ví, jak Vám je a vždy je Vám na blízku a je jedno, zda-li je noc či den. V kteroukoliv hodinu dojdou na pokoj s úsměvem a pohladí po těle a na duši. Je to okamžik, který Vám pomůže. Právě tento lidský rozměr sester je to, co nás a naše nemocné posiluje a hodně nám pomáhá. Je velký rozdíl, jestli člověk je nemocný a nemá možnost se uzdravit, má bolesti a při nemoci rakoviny jsou později bolesti nesnesitelné - pak ani doma a už vůbec LDN či nemocnice Vám toto neumožní a Vašemu blízkému v plném rozsahu nepomůžou od bolesti. Když vidíte, že Vás blízký netrpí, tak čas, který mu zbývá, je pro něho plnohodnotný. Jsem na 2. patře a díky sestrám a hlavně vrchní sestře Evičce to tu snáším. Rozhodně žal a smutek tady zmírní dopad na Vaší duši. Jinde by to bylo hodně těžké. Nelituji rozhodnutí, že jsem se rozhodl být v Hospici Prachatice. Žiji tu jak doma i spíme spolu jak v manželské posteli. Máme je u sebe. Soukromí tu máme taky. Ano jsem rád, že jsem se rozhodl správně. Nelituji toho a jsem vděčný tomuto rozhodnutí. Lépe se vyrovnávám s osudem, který je někdy krutý.

Datum 01.08.2013
Vložil Zdeněk Pozler
Titulek Moje milovaná Anička mi zemřela...

Moje milovaná Anička už mi zemřela, byl jsem se svojí rodinou, s našimi dětmi a byl jsem obklopen láskou sestřiček a ostatních v hospici.

Stále jsem se bál okamžiku, kdy nastane čas a budu se muset loučit se svojí milovanou manželkou, se kterou jsem byl 33 roků a strašně jsem těšil,že to bude delší. Avšak nemoc zasáhla do života mé milované a rovněž zasáhla mé srdce 02.07.2013, kdy v 15,30 hod. naposledy vydechla a začal mi veliký zármutek i zármutek celé mojí rodiny. Sestřičky v hospici byly velmi blízko mé milované manželky, mně i mojí rodiny. V okamžiku, kdy moje milovaná manželka zemžela jsem nebyl sám, neboť tam byla celá moje rodina a také sestřičky, které se staraly o nás o všechny.

Na moje přání připravily pro moji milovanou nádherné rozloučení, při kterém jsem také byl s celou svou rodinou. Sestřičky mě neopustily ani v této těžké chvíli, kdy jsem si nevěděl rady, co mám dělat a jak vlastně se mám s osudem rozdělení naší lásky vyrovnat. Když nám sestřičky a hlavně p.Magda připravily rozloučení, měl jsem pocit, jako bych se s milovanou Aničkou znovu setkal. Tak silný to byl zážitek. Ano, bylo mi u ní smutno, ale přitom tak krásně, jako bych s ní rozmlouval, a ona mi říkala, že jí je už krásně, abych se o ni nebál. Seděl jsem u ní až do 2 hodin do rána. Bylo mi s ní tak krásně, až jsem u její postele na chvilku usnul. Bylo to nádherné, když mě pak p. Magda potichoučku budila a já jsem ještě pořád svoji Aničku držel za ruku. Pomocí ducha mé milované jsem překonal bolest z loučení a vrátil jsem se k rodině, se kterou jsme pak ještě v hospici zůstali a sestřičky se o nás i potom postaraly. A měly o nás strach, aby naše bolest byla zvladatelná.

V tomto okamžiku jsem poznal sílu vlivu hospice na nemocné i na pozůstalé, i po celou dobu, kdy jsem byl v hospici se svoji milovanou manželkou od 13.05.2013 do 02.07.2013. Žili jsme tu spolu v manželské lásce, spali jsme vedle sebe jak v manželské posteli, byli jsme pořád spolu. A sestřičky i lékaři se celou dobu nádherně starali o moji milovanou a i o mně. I při rozloučení, v poslední chvíli života mé manželky nám byly sestřičky velikou oporou a hlavně oporou pro naše děti, které také opečovávaly a dávaly jim sílu k překonání smutku. Tady člověk, postižen smutkem, teprve pozná, jak láska cizích lidí pomůže bez jakýkoliv povinností, ale s citem pomoci druhému. A poznáte, jak je tady silná láska k druhým. Na to nemůžete zapomenout, že jsou lidé, kteří umí rozdávat, i když sami mají málo. V okamžiku, když jsem potřeboval já i moje rodina nás sestřičky neopustily a i druhý den se s námi moc hezky rozloučily. Jsem velice rád, že sestřičky v prachatickém hospici mají tak úžasné vedení jako je vrchní sestra Evička a staniční sestra Vlasta, že jsou všichni jako jedna rodina a vůbec není poznat, kdo je vedoucí a kdo je třeba ošetřovatelka. Všichni jedou naplno bez ohledu na své postavení. Tak příjemné pracovní soužití jsem neviděl, to snad ani není soužití, to je opravdu velká rodina a já jsem za to rád. Jsem rád i za to, že hospic je slovo, které nese jak morálku, tak i lásku a cit, pracovitost a hlavně v jakoukoliv dobu přinese nemocnému i příbuzným podporu a sílu. Já jsem to opravdu zažil. Nikdy nebyla žádná sestřička rozladěná a každá vždy měla pro mne a moji milovanou ženu úsměv a vlídné slovo. Rád se i teď do hospice vracím a cítím se tu pořád jako v rodině. Co je velmi zajímavé, p.Magda se zajímá o nás pozůstalé dál a stále tak krásným způsobem, že mně a nejen mně i dál pomáhá překonávat smutek a napomáhá mému snažení najít si cestu v životě i bez milované ženy, kterou jsem právě ztratil. Je opravdu moc příjemné, když i po ztrátě blízkého máte možnost obrátit se na „hospicovou rodinu“, která Vás ani teď neodmítne. Je velmi krásné, když víte, že máte kam se vrátit pro radu a pohlazení duše, která se potřebuje uzdravit. Moc mi pomohlo to velmi krásné smuteční rozloučení s mojí milovanou, pomohlo i mojí rodině, našim dětem, a my tak můžeme překonávat lépe bolest ze ztráty naši babičky a maminky. Moc a moc mě bolí, že už se moje Anička nemohla kvůli nemoci radovat z vnoučka, kterého už nemohla ani obejmout.

MOJE MILOVANÁ ANIČKO, VĚŘÍM, ŽE JSI TADY SE MNOU.
Tvůj Zdeněk.

Datum 20.06.2013
Vložil Magda Kümmelová - administrátor
Titulek Jak vidíte hospic?

Budu ráda za Vaše postřehy, příběhy a zkušenosti s péčí v hospici, ale i kdekoliv jinde - tam, kde také pečují o nevyléčitelně nemocné, kteří jsou na konci života.
A co si o hospicové péči myslíte Vy?
Nebo je něco, co by Vás na toto téma zajímalo?

Datum 29.01.2014
Vložil Zdeněk Pozler
Titulek Re: Jak vidíte hospic?

Dobrý den jsem rád,že jsem využil Vaše zařízení a hlavně,že jsem Vás poznal.Jste obětavá a citlivá duše.A právě Vy tam máte nezastupitelné místo.Nevím jak bych bez Vás bych celou situaci zvládl.Díky Vám moc

Datum 27.02.2013
Vložil Richard Vanek
Titulek Ostatky JP2

Dobry den,

mam dotaz mozna trochu mimo tema - docetl jsem se, ze u vas ma byt ulozena cast ostatku Jana Pavla II. Zajima me, zda ma ji skutecne o ostatky (casti tela), nebo jestli se nejedna pouze o nejakou relikvii (krev v ampulce, predmet ktery pouzival atp.).

Dekuji

Datum 04.04.2013
Vložil Administrátor
Titulek Re: Ostatky JP2

Je to kapka krve papeže Jana Pavla II. v malém relikviáři. Podrobnější informace včetně tv reportáže můžete nalézt na https://www.hospicpt.cz/prachatice/ctete-vice/188-oznamujeme-velkou-radost!

Magda Kümmelová

Datum 30.09.2012
Vložil Eva Bursíková - zdravotní sestra prachatického hospice
Titulek Proč v dnešní době hospic?

Hospic je budova – z venku stejná jako kanceláře jako nádraží i jako ubytovna… Budova, která stojí blízko náměstí. Asi každý z města ví, kde najdeme hospic. Hodně z nás přes areál chodí „do města“ nebo na nákup či spěchá do práce… občas někdo zajde do parku kolem Hospicu, kde s dětmi či přáteli obdivují nádherné keře, stromy a ptactvo. Každý by řekl: „Krásný dům, krásné prostředí, tak proč musí sloužit právě umírajícím? Proč město a daňoví poplatníci investují práci, finance a jiné prostředky lidem, kteří jsou již „neperspektivní“ pro stát, rozpočet a jsou tedy více zátěží pro celý společenský systém? Proč se z toho neudělá Wellness středisko, ať to alespoň přivede nějaké turisty a s nimi i trochu peněz pro město?“

Proč v dnešní době hospic?
Hospic pro každého z nás znamená něco jiného. Pro mě je to pracoviště. Pro jiné pěkný „barák“, ostatní si myslí, že je to téměř „sprosté slovo“ – tedy slovo, které „se neříká“…pro naše pacienty to může být zdravotnické zařízení či druhý domov, pro návštěvy je to prostředí, kde mají „svého blízkého“. Zdá se, že pouhý pohled na hospic není jiný než na nádraží či na kancelářskou budovu. Přesto si můžeme být jisti, že za každým oknem, v každém vikýři tohoto „obyčejného“ domu se odehrává jedinečný životní příběh, který se nám zdá, že končí… ale třeba teprve začíná. Jen málo z nás tyto příběhy vidí, chce vidět, nebo je vidět muselo, protože nemoc si vybrala jejich blízkého. Ano, pozůstalí po našich pacientech, kteří když přicházejí, procházejí, odcházejí… ti vidí, cítí životní příběhy nemocných přes zdi, okna, … protože sami zakusili sílu života, naději ve smrti a oporu v lásce… protože ať se děje cokoli láska vydrží, láska věří, láska nikdy nezanikne. A tedy jen skutky lásky jsou ty, které v našich srdcích nebudou zapomenuty.
Po půlroční práci v hospici jsem viděla kolem sebe mnoho statečných žen a mužů… a nebyl to jen personál… byli to partneři, vnučky, děti našich nemocných… blízcí - vyčerpaní, ale přesto neúnavní drželi své milované za ruku do poslední chvíle – i když se této chvíle do posledního okamžiku báli. Po probdělé noci neúnavně pečovali, aby se nemocný najedl a sami jedli až když nemocný usnul… každý den vzali vozík, s pomocí a kolikrát i bez pomoci personálu si svého blízkého posadili do vozíku a jeli se podívat do parku. Užívali krásných dní na sluníčku a často jsem na jejich unavené tváři viděla smích, radost a odhodlání snažit se být tu stále a naplno pro milovaného nemocného. Když přišli bolesti, viděla jsem, jak moc boleli i hrdiny našeho hospice, kdy jsem s každým nářkem spatřovala v jejich očích otázky „Teď už přichází konec? Teď už je to naposledy, kdy jeho ruka hřeje, kdy vidím jeho úsměv? Nebo budeme mít před sebou ještě pár dní, hodin?“ Jedna paní mi řekla: „Ač můj manžel dlouho ležel, dlouho nepromluvil, pořád jsem věděla, že je – a je to můj muž.“ Kéž bychom si všichni uměli uvědomit v plném zdraví, jak jsou pro nás ostatní důležití už jen tím, že prostě existují a to bez ohledu jací jsou, nebo jaké mají schopnosti.
Chtěla bych moc poděkovat všem hrdinům, kteří pečují o své blízké. Jste pro mě velkou posilou a nenahraditelným příkladem v mé práci. Od vás se ráda učím chápat a prožívat slova „Umění doprovázet…“.

Tak tedy – proč v dnešní době hospic? Odpovězte si sami, protože z velkého procenta každý z nás a našich blízkých je budoucí nevyléčitelně nemocný…

Datum 11.10.2012
Vložil RH
Titulek Re: Proč v dnešní době hospic?

Ba, ba...
...a díky z Vás! Jste jednou z těch, kdo naplňují obsahem tyto řádky.
Váš Říďa

Datum 05.11.2012
Vložil Beni
Titulek Re: Proč v dnešní době hospic?

Evi, napsalas to skvěle! Zcela souhlasím, i pro mě je hospic setkáním s mnoha lidmi, kteří jsou hrdinové a hrdinky. Od klientů až po uklízecí četu. Je to krásné, když v dnešním světě plném sobectví, závisti a nelásky, je ostrůvek zasévání dobra a lásky do lidských srdcí! Díky Vám všem!

Datum 13.04.2012
Vložil Dana Divišová
Titulek Hospic sv. Jana N. Neumanna, Prachatice

Dobrý den,
Hospic podle mého názoru má nezastupitelné místo v péči o pacienty v poslední fázi života. Poskytuje paliativní lékařskou péči, která umožňuje člověku opustit tento svět utišujíc jeho fyzickou a mnohdy i duševní bolest. Do LDN by měli přicházet pacienti k doléčení z nemocnice a do domovů pro seniory by měli nastoupit klienti, kteří mají ještě nějaký rok života před sebou a zde podle svých zravotních problémů aktivně prožít poslední část svého života.
Prachatický hospic jsem navštívila zatím jen jednou. Je hezky a účelně zařízen. I když je ve městě, je tam zahrada, do které lze vyvést za pěkného počasí pacienta nejen na pojízdném křesle, ale i ležícího na posteli. Podle mého názoru je tam personál, kterému patří můj obdiv. Tato péče je náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. Přicházejí k nim lidé, kterým zbývá pár dnů, týdnů či měsíců života a oni se snaží, aby v klidu a míru tělo i duše člověka přešla na druhý břeh do světa, o kterém my živí nic nevíme.
Všem pracovníkům Hospicu přeji hodně sil do další práce.

Datum 07.02.2012
Vložil Eva Pokorná
Titulek Hospic ano, LDN a DD rozhodně ne!

Dobrý den.
Jmenuju se Eva, je mi 29 let a jsem profesí zdravotní sestra.
Start mého povolání začal v nejmenovaném Domově důchodců v Českých Budějovicích. Bylo mi 19 let a byla jsem hodně naivní. Od "sanatoria" jsem očekávala aktivní přístup k seniorům ze strany zdravotnického personálu, který mi byl i deklarován ihned při nástupu na oddělení (např. nástěnky plné fotek z nejrůznějších volnočasových aktivit, nadšené úsměvy seniorů atd.). Hned první týden jsem ovšem zjistila, že péče o seniory nemá s holistickým přístupem (tj. bio-psycho-spirito-sociálním nebo-li CELKOVÝM) nic společného. Psychická aktivizace klientů byla téměř nulová, ošetřovatelské úkony byly plněny standardně, ovšem chyběly zde kvalifikované sestry pro tyto úkony.
Odmítla jsem ten zaběhlý strereotypní mechanický ošetřovatelký přístup a začala jsem si s klienty individuálně povídat a poznávat je. Seděli jsem hodinu na posteli a babička mi zpívala a pžedčítala básničku a měla z toho strašnou radost, že jí někdo polouchá. V tu chvíli mi bylo hezky, opravdový pocit, že pomáhám a nefunguju jen jak přebalovací stroj, jak se to zde vyžadovalo. Kolektiv mě samozřejmě nepřijmul.
Na oddělení jsem byla jediná kompetentní zdravotní sestra, ostatní mé kolegyně pocházely z nejrůznějších oborů od květinářství po drogistiku. Ty pak zde pracovaly jako pečovatelky, ovšem bez patřičného vzdělání, bez zájmu a hlavně bez empatie.
Jejich jednání s klienty mi připadalo až paternalistické - již samotná nadřazená komunikace mezi personálem a klienty, dále např. nárok na novou plenu 2x za 24 hodin, kradení menších jídel klientům, celkově psychická rehabilitace nebo snaha o kvalitnější psychický stav byl na bodě mrazu. Většina mých kolegyň byla vyhořelá.
Poslední ránou bylo úmrtí jedné paní v době, když jsem sloužila. Sestra,co po mě přebírala službu křičela na chodbě něco ve smyslu: "Ona už je tuhá?"Musela jsem tu paní umýt, převléct postel a odjet s ní do márnice. Další den jsem podala výpověď a podepsala také petici, která se měla týkat lepších změn...hlavně personálních.
Péče na stanicích LDN se mi zdá velmi podobná s péčí již výše zmiňovanou.
Ovšem LDN se nachází již v prostorách nemocnic, takže tam máte alespoň garanci toho, že zdravotnický personál, který vás ošetřuje, je plně kvalifikovaný. Chování ovšem některých pracovníků je snad ještě otřesnější než mé postřehy z DD. Měli jsme tam hospitalizovanou naší babičku a ten chladný opět paternalistický přístup dohnal mojí matku až k samé stížnosti u pana ředitele. Nakonec od toho upustila na popud babičky. LDN funguje na stejném principu jako DD, tj. najíst, napít, přebalit, aplikovat injekci a zmizet. Ti lidé tam většinou chodí umírat a po celou dobu mé detekce z venčí i zevnitř jsem je viděla neustále samotné, smutné...apatické...i agresivní.
Po těchto otřesných zkušenostech jsem se zapřísáhla, že své rodiče nikdy nedám do žádného typu DD ani LDN, i kdyby byly nástěnky a fotografie z akcí ze zlata :-)

Další má zkušenost tkví v praxi pečovatelky a osobní asistentky v Městské charitě v Českých Budějovicích. Pomoc byla určena lidem, kteří mají sníženou schopnost péče o vlastní osobu a domácnost. Zde se apelovalo na zachování, v lepším případě zlepšení jejich biopsychosociální (i duchovní) potřeby a zajistit jim tak odpovídající kvalitu života v domácím prostředí a zachovat jejich životní styl.
Domácí péče provádí odbornou zdravotní ošetřovatelskou péči v přirozeném domácím prostředí klienta. Tuto péči poskytují zdravotní sestry, poskytují rovněž domácí hospicovou péči.
Jedná se o terénní služby, poskytované osobám, kteří mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení a jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba je poskytována v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje. Sociální pracovnice např. zprostředkovává doplňující či návazné sociální služby, pomáhá při vyřizování osobních záležitostí a v komunikaci s úřady. Spolupracuje také s rodinnými příslušníky a blízkými osobami uživatelů. Je zde možnost si i vypůjčit
kompenzační pomůcky.
Tato praxe mě pohltila. Já - můj klient - jeho domácí prostředí, žádný stacionář, nemocnice, nic takového. Byli jsme jen dva na tu společnou péči a jak jsme si ji nastavili, tak nerušeně probíhala. Když jste s klientem 3 hodiny denně, máte spoustu času s ním mluvit a tak přicházet na další úskalí jeho života, které by se mohli řešit. Mimo to se hezky pobavíte spolu s klientem. Osobně bych tuto formu péče vyzdvihla nad všechny dostupné.
Má to ale jeden háček, Jedná se pouze o terénní službu, kdy pečovatelka nebo sestra se u klienta zdržují pouze v období úkonů, nikoliv celodenně. Navíc musí být klient schopen se alespoň částečně sám o sebe postarat a nebo musí fungovat ještě třetí osoby - pro skloubení kontinuální péče. Ne vždy je to jednoduché a dá se to zrealizovat.
Pokud tyto mechanismy "selžou" a rodina není již schopna zajistit takový komfort péče pro svého blízkého, vidím jako jedinou alternativu hospic!
Byla jsem v Domově důchodců, byla jsem v LDN...a s hospicem se tyto dva subjekty absolutně nemohou srovnávat.
Mám kamarádku Markétku, jeptišku. Ráda doprovází umírající a působí v mnoha hospicicíh po ČR. Hospic Prachatice ji uchvátil. Když jsem před rokem sháněla reference na Prachatický hospic pro mou známou, řekla mi, že je to nejlepší hospic tady v České republice.
Věřím tomu. Na zdravotnických školách jsme měly x témat ohledně hospicové péče.
Vzpomínám na video, kdy babička, těžká diabetička, leží v posteli, pomalu jí celou vaničku toho polárkovýho dortíku...okolo ní je zeleň a stromy a ona hledí dopředu a sleduje se slzami v očích západ slunce. Milá a ochotná sestřička jí přitom drří za ruku...
Nedokážu si představit jakékoliv jiné zažízení, kde by nemocní i jejich rodina mohli v posledních dnech života zažívat takovou krásu...

Datum 11.03.2012
Vložil belvel
Titulek Re: Hospic ano, LDN a DD rozhodně ne!

Drahá paní pokorná
Pracovala jsem 2 roky v domově pro seniory nedaleko Klatov- musím Vám oponovat- ne každé takovéhle zařízení je pro člověka devaastující- tam, kde jsem pracovala já jako pečovatelka sme měli s lidmi skoro neustále při práci kontakt, potěšili sme se navzájem, věděli sme co je trápí a pod. dodnes si s některými lidmi píši a jezdím je navštěvovat. Jídlo se lidem nesmělo krást a taky se nekradlo- pokud by tomu tak bylo- čekala by člověka skoro výpověd- oslovení bylo pouze- dobrý den, paní, pane.... úcta se tam tradovala - jen sem Vám chtěla DÁT VĚDĚT, ŽE NE VŠECHNY DOMOVY JSOU STEJNÉ.

 

Kontakt

Magda Kümmelová

poradna@modrapomnenka.cz

Jihočeské centrum pomoci pro umírající, jejich blízké a pro pozůstalé
MODRÁ POMNĚNKA, z.s.
M. Horákové 1750
České Budějovice
370 05

+420 720 666 663

Vyhledávání

webmaster: Magda Kümmelová

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode