Dejte svým blízkým šanci - i konec života mohou mít hezký...

Diskuzní téma:

Datum 30.09.2012
Vložil Eva Bursíková - zdravotní sestra prachatického hospice
Titulek Proč v dnešní době hospic?

Hospic je budova – z venku stejná jako kanceláře jako nádraží i jako ubytovna… Budova, která stojí blízko náměstí. Asi každý z města ví, kde najdeme hospic. Hodně z nás přes areál chodí „do města“ nebo na nákup či spěchá do práce… občas někdo zajde do parku kolem Hospicu, kde s dětmi či přáteli obdivují nádherné keře, stromy a ptactvo. Každý by řekl: „Krásný dům, krásné prostředí, tak proč musí sloužit právě umírajícím? Proč město a daňoví poplatníci investují práci, finance a jiné prostředky lidem, kteří jsou již „neperspektivní“ pro stát, rozpočet a jsou tedy více zátěží pro celý společenský systém? Proč se z toho neudělá Wellness středisko, ať to alespoň přivede nějaké turisty a s nimi i trochu peněz pro město?“

Proč v dnešní době hospic?
Hospic pro každého z nás znamená něco jiného. Pro mě je to pracoviště. Pro jiné pěkný „barák“, ostatní si myslí, že je to téměř „sprosté slovo“ – tedy slovo, které „se neříká“…pro naše pacienty to může být zdravotnické zařízení či druhý domov, pro návštěvy je to prostředí, kde mají „svého blízkého“. Zdá se, že pouhý pohled na hospic není jiný než na nádraží či na kancelářskou budovu. Přesto si můžeme být jisti, že za každým oknem, v každém vikýři tohoto „obyčejného“ domu se odehrává jedinečný životní příběh, který se nám zdá, že končí… ale třeba teprve začíná. Jen málo z nás tyto příběhy vidí, chce vidět, nebo je vidět muselo, protože nemoc si vybrala jejich blízkého. Ano, pozůstalí po našich pacientech, kteří když přicházejí, procházejí, odcházejí… ti vidí, cítí životní příběhy nemocných přes zdi, okna, … protože sami zakusili sílu života, naději ve smrti a oporu v lásce… protože ať se děje cokoli láska vydrží, láska věří, láska nikdy nezanikne. A tedy jen skutky lásky jsou ty, které v našich srdcích nebudou zapomenuty.
Po půlroční práci v hospici jsem viděla kolem sebe mnoho statečných žen a mužů… a nebyl to jen personál… byli to partneři, vnučky, děti našich nemocných… blízcí - vyčerpaní, ale přesto neúnavní drželi své milované za ruku do poslední chvíle – i když se této chvíle do posledního okamžiku báli. Po probdělé noci neúnavně pečovali, aby se nemocný najedl a sami jedli až když nemocný usnul… každý den vzali vozík, s pomocí a kolikrát i bez pomoci personálu si svého blízkého posadili do vozíku a jeli se podívat do parku. Užívali krásných dní na sluníčku a často jsem na jejich unavené tváři viděla smích, radost a odhodlání snažit se být tu stále a naplno pro milovaného nemocného. Když přišli bolesti, viděla jsem, jak moc boleli i hrdiny našeho hospice, kdy jsem s každým nářkem spatřovala v jejich očích otázky „Teď už přichází konec? Teď už je to naposledy, kdy jeho ruka hřeje, kdy vidím jeho úsměv? Nebo budeme mít před sebou ještě pár dní, hodin?“ Jedna paní mi řekla: „Ač můj manžel dlouho ležel, dlouho nepromluvil, pořád jsem věděla, že je – a je to můj muž.“ Kéž bychom si všichni uměli uvědomit v plném zdraví, jak jsou pro nás ostatní důležití už jen tím, že prostě existují a to bez ohledu jací jsou, nebo jaké mají schopnosti.
Chtěla bych moc poděkovat všem hrdinům, kteří pečují o své blízké. Jste pro mě velkou posilou a nenahraditelným příkladem v mé práci. Od vás se ráda učím chápat a prožívat slova „Umění doprovázet…“.

Tak tedy – proč v dnešní době hospic? Odpovězte si sami, protože z velkého procenta každý z nás a našich blízkých je budoucí nevyléčitelně nemocný…

 

Kontakt

Magda Kümmelová

poradna@modrapomnenka.cz

Jihočeské centrum pomoci pro umírající, jejich blízké a pro pozůstalé
MODRÁ POMNĚNKA, z.s.
M. Horákové 1750
České Budějovice
370 05

+420 720 666 663

Vyhledávání

webmaster: Magda Kümmelová

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode